Sebranice – jedna z bývalých osada na vambereckém panství
Doba panování císaře Františka II. (1792-1835) byla od počátku do r.1815 vyplněna napoleonskými válkami, při nichž doznalo Rakousko nejen územní ztráty, ale bylo natolik vyčerpáno, že už v roce 1811 muselo přikročit k státnímu bankrotu. Bankovky i kovové peníze poklesly přes jedinou noc na pětinu své původní hodnoty.
Nastoupila všeobecná nouze s bídou, která postihla hlavně drobný lid.
Feudální vrchnost i vamberští páni radní měli velké starosti s narušeným hospodářstvím a aby je aspoň poněkud zotavili, rozhodli se kromě celé řady jiných opatření vykácet les v údolíčkách položených na obou svazích východně od města, mýtiny rozparcelovali na menší dílce a ty pak přidělovali bezzemkům nebo je odprodávali za nepatrnou cenu.
Bylo to v plném souladu se zájmy nejen rychnovské vrchnosti, ale i samého města Vamberka. Vrchnost zavazovala zájemce o stavební místa pracovními povinnostmi ve svých lesích, město získávalo levné pracovní síly a příjem z odprodeje parcel a později z poplatků za jednotlivá stavení a přilehlé pozemky.
Romantické údolíčko se dvěma studánkami přitahovalo k sobě zájemce ze širokého a dalekého okolí. Namnoze se však jednalo o lidi v nouzi, podruhy, kteří se zde usazovali a stavěli chalupy tak, jak jen kdo mohl a uměl.
Vzhledem k finančním možnostem stavebníků nemohly být stavební náklady nijak vysoké. Kámen nalámali ve dvou blízkých opukových skalách nebo přímo na staveništích. Vedle údolní cesty se táhla hluboká vrstva dobré červenice, která nahrazovala vápennou maltu a stavební dříví si opatřovali v blízkém lese, táhnoucím se za humny.
V poměrně krátkém čase zde vyrostlo několik skromných chalup, které si byly všechny stavebně velmi podobné. Zprvu začal stavebník budovat obytnou světnici a k ní pak teprve dodatečně přistavoval další příslušenství-chlívek, kolnu, a někdo dokonce i menší stodůlku. V jediné obytné místnosti se bydlelo a vařilo. Měla povalový, na třech trámech ležící strop. V jejím rohu stál dubový stůl s lavicí při zdi a židlemi a nad ním na stěně byly obyčejně rozvěšeny obrázky s biblickými náměty. V protějším rohu se nacházela postel s nastlanými peřinami, v dalším byla přilepena rozměrná hliněná kamna s přípeckem. Nad nimi se houpala zavěšená bidla na sušení prádla. Z této síně se vcházelo malými dvířky přímo do chlívku.
Osada se netěšila dobré pověsti! Usadil se zde totiž jakýsi dobrodruh Zange, vůdce pašerácké a snad i lupičské bandy, která řádila ponejvíce ve Slezsku a Prusku. Název osady Sebranice je tedy odvozen od hanlivého výrazu „sebranka“, čímž bylo dáno na srozuměnou opovržení Vamberáků se zdejšími starousedlíky. Je také známo, že okolo poloviny 19. století byl každý druhý muž ze Sebranic alkoholikem. Totéž se dalo říct i o mužích z blízkých osad Helousky a Zádolí. Příčinou alkoholismu byla především všeobecná bída, neutěšené sociální podmínky a nedostatek pracovních příležitostí. Tyto okolnosti vyháněly muže z domovů hledat si obživu v cizině, někteří hledali své štěstí i ve vystěhování do Ameriky, zatímco ženy se svými dětmi vydělávaly „nějaký ten groš“ paličkováním krajek.
První příležitostí k výdělku poblíž domova byla v letech 1839-1841 výstavba „císařské silnice“ v úseku Kostelec nad Orlicí-Žamberk. Při ní, přímo pod osadou, vznikl v polovině 19. století zájezdní hostinec „U Kapličky“.
Ještě před zbudováním tohoto hostince měly Sebranice svoji hospodu „U Beránka“, později se tam říkalo „V Lázních“. Byla položena poněkud výše než hostinec „U Kapličky“, měla čp.224, pod ní vyvěral pramen čisté vody. Později byl pramínek obezděn jako studánka s přilehlou kapličkou.
Ke konci 19. století byly zřízeny při novém hostinci „U Kapličky“ lázně. Ve zděném nevysokém přístavku byly dvě kabiny s vanami. Vodu zde ohřívali ve velkém měděném kotli a vpouštěli ji kohoutky přímo do van spolu se studenou vodou z domovního vodovodu. Lázně zde byly hojně používány a roztápěny každou sobotu. Koupele zde nebyly drahé a kabiny i vnitřní zařízení bylo udržováno ve vzorné čistotě. Zanikly v roce 1915, kdy byl pro vojenské účely zrekvírován veliký měděný kotel a majitel nebyl schopen sehnat za něj náhradu.
Se sebranickými muži bychom se setkali v padesátých letech 19. století při výstavbě tzv. Ferdinandovy dráhy, vedoucí z Prahy do Olomouce, na počátku osmdesátých let 19. století se jako dělníci podíleli na budování trati Praha-Hanušovice, pak vzali za vděk lesní prací v panských a obecních lesích a mnozí káceli lesy na horním toku řeky Zdobnice a jejího přítoku Říčky pro firmu Jan Stöhr, velkoobchod dřívím ve Vamberku a v Praze. Dopravovali dříví v době zvýšeného vodního stavu po řece Zdobnici do Orlice, kde se v Doudlebách nad Orlicí vázaly vory. Jiní lámali kámen v Parischových litických žulových lomech.
Teprve od devadesátých let 19. století začal poskytovat rozvíjející se vamberecký průmysl textilní, kamnářský, paprskářský a masný dostatek pracovních příležitostí a tím i trvalejší možnost výdělku a obživy. Někteří se stali nákupčími dobytka pro uzenářskou firmu Jindřicha Kubiase staršího.
Z výdělku si sebraničtí ušetřili na zakoupení dalších políček nad i pod osadou. V chlévech se na přelomu 19.a 20. století objevují místo koz i krávy, z podruhů se stávají chalupníci, kteří vedle tovární práce obdělávají i svá malá hospodářství.
Osada postupem let nabývá dobrou pověst, ale původní jméno jí zůstává…
Čerpáno z časopisu Vamberecký zpravodaj 1997
Vypsal kronikář Antonín Bartoš